Včera to bylo půl roku, co se nám změnil svět. Za pár dní to bude půl roku, co srdíčko našeho andílka navždycky dotlouklo.
Čas je jediné, co může hojit rány.
Není dne, kdy bych na Kryštůfka nemyslela a nebylo mi po něm smutno, přesto teď, když chystáme Vánoce a těšíme se, jak budeme se Š. slavit jeho první Štědrý den, je mi hůř.
Pro babičky každoročně vytvářím fotokalendáře, projíždím večer fotky v mobilu, stahuji do počítače a vkládám do příslušných stránek.
Leden - týden na Maltě, kdy jsem ještě neměla břicho viditelné, ale věděli jsme, že tam jsou dva. Únor - parádní výlet na jih Itálie. Březen - pobyt na Šumavě. Konec března - začínající těžké období - kolotoč kontrol - strach. I tak jsme se snažili užívat každou chviličku, jak jen to šlo. Duben - druhá hospitalizace na moje narozeniny. Květen - moje třetí hospitalizace - narození kluků a velká naděje spojená s obrovským strachem. Pak je tam milion fotek, jak jsem kluky dávala do jedné postýlky a jejich blažené výrazy, ze kterých jsem byla tak dojatá.
Pak pár fotek z domova po propuštění a pak Kryštůfkova poslední fotka.
Poslední fotka, kdy byl naživu.
Spí mi na nohách v obýváku, v pozadí hraje televize. Za touhle fotkou je v mém životě velká tlustá černá čára. Žádná jeho další fotka není a žádná už ani nebude. Kdybych to v tu chvíli věděla...
Kalendář nemám sílu dokončit, slzy mi tečou proudem.
Proč je někomu vyměřeno tak málo? 7 týdnů' Proč to padlo zrovna na mého chlapečka, který toho tolik vybojoval?
To jsou otázky, na které mi nikdo neodpoví.
Ani nevím, proč tohle píšu. Náš příběh už jsem sepsala a proč psát něco dál?
Možná jsem si při prohlížení fotek jsem znovu připomněla, jak se život v jednom okamžiku může změnit tak fatálně a definitivně, že si to ani neuvědomujeme. V jednom momentu se radujete z přítomnosti někoho, koho celým srdcem milujete a v další chvíli už ten člověk nemusí být.
To mi také odpovídá na otázky, co mi smrt Kryštůfka dala.
Jsem šťastná za každou vteřinu, kdy jsem se svými dětmi a mužem.
