Probouzí mě vibrace mobilu, koukám na Kryštůfka, který je stále připojený na mém prsu.
Vím, že je zle!
Má zavřené oči a jeho tělíčko je žluto fialové. Chci se probudit ještě jednou, znovu, a vidět vedle sebe svoje krásné miminko, jak se na mě kouká svýma zkoumavýma očima.
Volám záchranku.
Podle instrukcí paní v telefonu začínám svého chlapečka resuscitovat. Dávám mu umělé dýchání, masíruju srdíčko až mu vytéká z nosu mlíčko. Za nekonečných sedm minut paní v telefonu hlásí, že se jednotka blíží, a že jim mám otevřít. Vrazím klíče dělníkovi, který dělá podlahu ve vedlejším pokoji a jdu pokračovat s resuscitací. To už se do ložnice řítí skupina záchranářů, kteří se hned na Kryštůfka vrhnou a začínají ho oživovat.
Stojím mezi dveřmi a až teď si plně uvědomím, co se vlastně děje. Modlím se k Bohu. Modlím se, aby mého chlapečka zachránil.
Osm záchranářů stojí v kruhu kolem mého maličkého chlapečka, který leží na zemi na koberci, s hlavičkou na fleku, který tam udělala kdysi S. Jeho bezvládné tělíčko je tak maličké oproti těm všem lidem, kteří teď bojují o jeho život.
Za okny vidím přijíždět naše černé auto a i přes závěsy vidím nechápající O. pohled. Vchází do ložnice a padám mu do náručí.
Na ulici stojí čtyři sanitní vozy a našeho Kryštůfka odnáší do jedné z nich, dostáváme instrukce, že za nimi máme hned vyrazit do Motola. Je mi smutno z toho, že nemůžu být s ním.
Okamžitě startujeme auto, jedeme do nemocnice za naším chlapečkem. Před vstupem do nemocnice vidíme posádku sanitky sedět na obrubníku, všichni mají nepřítomné pohledy. Nikdo se mezi sebou nebaví, atmosféra je děsivá. Pospícháme na ARO, kam Kryštůfka odvezli.
Po nějaké chvíli přichází vedoucí lékař dětského ARO a sděluje nám, že je na tom náš chlapeček velmi špatně. Prý se ho nepodařilo nahodit ani záchranářům v sanitce a povedlo se jim to až v Motole. Nikdo neví, jak dlouho byl bez kyslíku. Teď leží na oddělení v postýlce a doktoři bojují o jeho život. Máme čekat.
Přijíždí O. rodiče, aby vzali S. domů, aby s námi v nemocnici nebyla. Jsem ráda, že je ještě malá a celá tahle situace jí nedochází. Prohlíží si obrázky na stěnách a je tak bezstarostná.
Ze dveří oddělení vystupuje vedoucí zásahu. Má slzy v očích a říká nám, že je mu to strašně líto. Takové případy se nedějí každý den a on sám, že má doma syna Kryštofa. Máme se držet.
Za hodinu vychází znovu doktor. Chce po nás vědět Kryštůfkovu diagnozu. V mobilu mám vyfocenou propouštěcí zprávu z porodnice, ve zkratce mu řekneme vše důležité a posílám mu zprávu na mail.
Sedíme na chodbě, minuty se vlečou, a já si přijdu jako postava z nějakého filmu, která čeká dlouhé hodiny na verdikt doktora. Takových scén jsem v televizi viděla tolik. Nikdy by mě ale nenapadlo, že jednou takhle budu sedět já a čekat na každé otevření dveří s nadějí v srdci.
Po další hodině přichází doktor, aby nám dal Kryštůfkovo oblečení. Stav je stále velmi vážný.
Přijíždějí moji rodiče s babičkou a bráchou. Moc jsem potřebovala, aby byli se mnou.
Kolem deváté přichází doktor naposledy, že stav se nezlepšil a nemáme si dělat naděje, že by se zlepšil. Dnes nás k němu už nepustí, ale zítra můžeme přijet. Píše si naše telefonní čísla, s tím, že zavolá, kdyby se stav zhoršil.
Odjíždíme domů. Na komodě leží otevřená ampule s adrenalinem a maska, kterou měl Kryštůfek, když ho oživovali. Děsivé memento tragedie, která se dnes u nás přihodila.
Spíme všichni v obýváku, přitulení k sobě. Neumím si představit, že bych si znovu lehla do naší postele v ložnici. Nemůžu spát a každou chvíli kontroluji mobil a jsem šťastná, že nikdo nevolá. To by mohlo být dobré znamení...
Žádné komentáře:
Okomentovat