V prvních květnových dnech se
průtoky pupečníkem znovu zhoršují a doktor se rozhoduje, že mě večer přijmou a
porod bude do 48 hodin.
Jsem nervózní, na druhou stranu se
na ty naše miminka už těším. Vím, že porod bude jen začátek a že máme před
sebou ještě velmi náročnou cestu.
Dostávám úplně poslední dávku
kortikoidů, usínám na pokoji oddělení rizikového těhotenství.
Ráno kolem osmé vstupuje do pokoje
vedoucí lékař rizikového oddělení se slovy
,,Paní V. tak dnes jdeme na to.
Porod bude mezi 10 - 11."
Všechny ženské na pokoji jsou rázem
vzhůru a začíná zde pravá mela. Střídají se u mě sestry a doktoři, aby se
dokončilo předoperační vyšetření.
Já volám domů, aby O. stačil odvézt
malou k našim a mohl být se mnou u porodu. Čas běží, 10 hodina se nezadržitelně
blíží a O. stále nikde. Doufám, že to stihne. Těsně před desátou pro mě
přijíždí sanitář a odváží mě na sál. Ptám se po manželovi. Projíždíme halou u
operačních sálů, kde mi řeknou, že O. právě dorazil a už se převléká. Pořádně
si oddychnu, že na to nebudu sama.
Operace probíhá bez problému a
kluci jsou na světe minutu po sobě 10:11 a 10:12. Jakmile je vyndají a ukáží
nám je, tak ihned putují v rukách neonatologů do inkubátorů. Jejich pláč je to
nejkrásnější, co si dokážu představit, vím že jsou oba kluci naživu a vím, že v
Podolí jsou v té nejlepší péči. Oba s O. máme dojetím slzy v očích.
Rozdíl mezi miminky byl opravdu
znatelný, ten maličký měří jen o 3 cm méně, ale jeho váha je téměř poloviční.
Po porodu mě odvážejí na JIP, děti
budou na resuscitačním oddělení, kde je tatínek může odpoledne navštívit.
Posílá mi fotky a ve mně se bije štěstí s obrovským strachem.
Druhý den po porodu jsem na tom
lépe, mohu jít kluky na RES navštívit. Nesu jim tam odstříkané mléko, naštěstí
se mi spustila laktace.
Při pohledu na maličkého Š. v
inkubátoru se rozbrečím. Je tak neuvěřitelně maličký a já o něj mám tak
obrovský strach. Sestřička mě sprdne, že nemám brečet, že to děti vnímají a já
se snažím se držet. Mohu si na oba dva sáhnout, položit na ně ruce v inkubátoru
a moc je nerušit. Je to strašně silný zážitek. Moji dva milovaní kulíšci.
Třetí den už můžeme klokánkovat
Kryštůfka. To znamená, že si ho jen v plence přiložím na holé tělo a alespoň
hodinu se takto spolu mazlíme. Pro nedonošené děti je klokánkování hrozně důležité.
Propouštějí mě z porodnice a začíná
kolotoč odsávání mléka, dojíždění do Podolí, klokánkování kluků a shánění
hlídání pro S., která tam s námi nemůže. Je to náročné jak psychicky, tak
fyzicky a vždy když jedu autem a vidím z dálky budovu porodnice, říkám si, že
kluci by měli být se mnou doma, ne s doktory a sestřičkami.
Z tohoto kolotoče se stává rutina,
s oběma kluky prožíváme každé vítězství, které si pro nás připravují. Během pár
dní přesouvají Kryštůfka na Intermediární oddělení, je moc šikovný dýchá sám.
Jsme s manželem oba nadšení, že se klukům vyhýbají veškeré problémy a že to
vypadá, že přes tak časný porod jsou oba v pořádku.
Podmínka propuštění nedonošených
dětí v Podolí je ukončený 36 tt, váha přes 2000 g a samostatné přijímání mléka.
Po měsíci a kousek, kdy už Kryštůfkova váha atakuje zmíněnou hranici nastupuji
na tzv. Rooming, na kterém už je Kryštůfek se mnou, učím se, jak zacházet s
nedonošeným miminkem, užívám si čas, kdy ho mám neomezeně u sebe , jezdíme
spolu navštěvovat Š., který je na stejném patře.
Vždy když to jde, dávám kluky ke Š.
do postýlky, aby si vynahradili čas, který museli být v porodnici od sebe. Je
to neuvěřitelně dojemné. Jsou k sobě přitisknuti hlavičkami, vždy se zklidní a
je vidět, že i přes nedostatek místa si ty chvíle hrozně užívají. Je zřetelné,
jak spolu komunikují, jsou to jednovaječná dvojčata, která mají vlastní
svět.
Nastává den našeho propuštění a
nemůžu se dočkat, až budeme mít Kryštůfka doma. Nejraději bych už měla doma
oba, ale Š. stále nedosáhl 2 kg váhy a ještě sám nepije. Dle doktora ho
propustí tak do 3 týdnů. Vydrželi jsme už tak dlouho, tři týdny zvládneme v
pohodě a pak už budeme všichni pohromadě.
Všechna Kryštůfkova vyšetření jsou
v pořádku, propouštěcí zpráva má 5 stran, jsme objednaní na kontrolu ke spoustě
doktorů, ale jedeme domů!
V den, kdy kluci slaví měsíc,
umřela O. babička. V den, kdy Kryštůfka propouští, má babička pohřeb. Po pohřbu
si nás O. odváží domů a naše první procházka vede na hřbitov, rozloučit se s
ní.
V týdnu přijíždí moje babička, aby
mi s dětmi pomohla a hlídala S., když jezdím za Š. do Podolí. Krmí ho z
lahvičky, mazlí se s ním a užívá si péči o něj. Jsem dojatá.
Na víkend jede babička k našim a O.
jede se S. na chalupu, abych si trochu odpočinula.
V neděli jedeme do Podolí
dopoledne, abychom odpoledne mohli být doma my 4 spolu, až se rodina vrátí z
chalupy.
Mazlím se s Kryštůfkem. Brečí. Bolí
ho bříško. Musím mu koupit kapičky na koliku, kluci tím prý trpí. Fotím si ho,
jak spí, posílám O. fotku. V televizi běží film Božský Bruse. Film dokoukáme.
Budou tři hodiny, Kryštůfek bude mít čas jídla. Pláče.
Beru si ho k sobě do postele, abych
ho nakojila.
Kolem půl čtvrté mě budí vibrace zprávy od O. že už jsou na cestě. Já se probouzím.
Probouzím se do momentu, který navždycky změní můj život...
Žádné komentáře:
Okomentovat