Z dovolené na Srí Lance si dovážíme "dáreček", který nám potvrzují dvě čárky na těhotenském testu. Radostnou novinu sdělujeme oběma rodinám u vánočního stromku a všichni s námi sdílí svou radost.
Druhý den po Novém roce jsem objednaná na screening na konci prvního trimestru, na kterém se zjišťují případné genetické vady.
Doktorka mi jezdí po břiše ultrazvukem a když zjistí, že jsou v břiše miminka dvě, jsme obě docela v šoku. Vypadá to na jednovaječná dvojčata se společnou placentou. (Což je nejrizikovější varianta - jak později zjišťuji.)
Plná emocí volám tuto zprávu O.
Těhotenství probíhá bez komplikací, pomalu se nám daří vstřebat naši dvojnásobnou radost.
Na velkém vyšetření ve 20.týdnu se doktorovi nezdají rozdílné míry dvojčátek a objednává nás proto znovu za tři týdny na přeměření.
Po třech týdnech zjišťuje, že stav je horší než se zdálo a jedno miminko se ve vývoji výrazně opožďuje. Dostávám žádanku na velký ultrazvuk do porodnice, aby tam zjistili co a jak. Termín vyšetření mám za týden.
Snažím se být v klidu, ale moc dobře se mi ten týden nespí. Jedu se S. na Vinohrady, kde se po dvou hodinách čekání dostáváme konečně na řadu. Vyšetření mi dělá vedoucí porodnického oddělení, vážně kouká na monitor a jeho verdikt je pro mě zdrcující. Rozdíl ve velikosti miminek je ještě větší, než zjistil ošetřující gynekolog a pro malé miminko to nevypadá vůbec dobře. Mám se hned druhý den objednat do Podolí, kde se specializují na takové případy a mají zkušenosti s dětmi s porodní váhou nižší než 2 kg.
Následující den jdeme společně s O. do Podolí na ultrazvuk, dostáváme se k jednomu z nejlepších doktorů, který naše dvojčátka pečlivě prohlídne. Vyšetření trvá opravdu dlouho a výsledkem je diagnoza - Fetální růstová restrikce plodů. Rozdíl mezi miminky je 42 %. Vše nám dopodrobna vysvětluje. Menší miminko je špatně napojeno na společnou placentu a není tak dobře vyživováno. Sděluje nám, jaké možnosti řešení se naskýtají.
Když zůstanou v břiše oba dva plody, hrozí velmi časný porod a vyhlídky pro miminka nejsou vůbec dobré. Na operace v děloze, které by zachránily obě miminka a v Podolí se na ně specializují je už bohužel pozdě, protože jsem ve 24. týdnu. Pak je tu varianta, že se menší miminko operativně odpojí od placenty, aby dalo šanci na život většímu sourozenci. Ještě jednou možností je to nechat na přírodě s tím, že není jisté, jak to dopadne.
Máme si vše dobře rozmyslet.
Sedíme v čekárně a oba jsme z této zprávy úplně zdrceni...
Druhý den, v sobotu, nastupuji na oddělení rizikového těhotenství a jedu sem jako pro smrt. Dostávám kortikoidové injekce na dozrání plic miminek, sestry monitorem kontrolují jejich srdeční aktivitu a vše vypadá v pohodě.
V pondělí nás čeká velký ultrazvuk a lékařské konzilium, na kterém se sejdou doktoři a řeknou co a jak. Kortikoidová terapie zabrala a nastartovala menší miminko a průtoky placentou vypadají dobře. Zákrok se tedy neuskuteční a já děkuji Bohu, že dal šanci na život oběma našim miminkům. Doktoři nám ale sdělují, že porod se uskuteční v horizontu 2-6 týdnů.
Nastává náročná doba, kdy obden jezdím na kontroly stavu plodové vody a průtoků pupečníkem. Čekání na vyšetření jsou vždy nekonečné, jednou tam strávím čekáním i 4 hodiny a dost mě to vyčerpává, zvlášť když musím shánět hlídání pro S. nebo ji beru na vyšetření s sebou.
Takto se držíme 4 týdny, po kterých jsem na svoje narozeniny znovu hospitalizovaná. Dostávám druhou dávku kortikoidů. Výsledek této terapie je stejný a my pokračujeme dále. Vím však, že tentokrát už to nebude trvat tak dlouho a že se porod blíží.
Dostali jsme se do ukončeného 30. týdne, kdy mi lékaři sdělují, že průtoky se znovu zhoršily a v následujících dnech porodím. Meta dokončeného 30. týdne je pokořena a vyhlídky pro miminka jsou lepší než jsme na začátku očekávali.
Žádné komentáře:
Okomentovat