Poslední týden života

Po téměř probdělé noci se probouzíme do pondělního rána. S. zůstává doma a my míříme do Motola za Kryštůfkem.

Skoro se mi podlamují nohy slabostí a stresem.

Vcházíme do nemocnice a jdeme k ARO. Zvoníme, pouští nás dovnitř, oblékáme si ochranné pláště a přichází k nám lékař. Vede nás do boxu, kde leží náš andílek. Desinfikujeme si ruce, můžeme si na něj sáhnout. Je tak nádherný!

Z pusinky mu vedou hadičky, dýchá za něj přístroj, a hrudníček se zdvihá. Doktor nám vysvětluje diagnozu. Byl hrozně dlouhou dobu bez kyslíku, nijak nereaguje, s největší pravděpodobností má mrtvý mozek.

Když se ptáme, co máme v naší situaci dělat. Doktor odpoví, že se máme soustředit na své další dvě děti. Je to dost drsné a z jeho vyjadřování se mi zdá, že moc neví, jak s námi má jednat. Na všechny otázky nám hned odpovídá a vydadá to, že mu je nás opravdu líto. 

Máme přijet zase zítra, kdyby se cokoliv změnilo, dají nám vědět. 

Jedeme do Podolí za Š. oba dva, sama bych tuhle návštěvu nezvládla. Chceme informovat lékaře o tom co se stalo, a abychom se vyhnuli otázkám. ,,Jak se má Kryštůfek?" Shodou okolností má službu doktor, který nás před týdnem propouštěl. Je mu líto, co se stalo a bude personál informovat. Zpráva se mezi sestrami z Intermediárního oddělení rozšířila rychlostí blesku a já jsem vděčná za soucitné pohledy sester, ve kterých je řečeno vše. Některé mi položí ruku na rameno, se dvěma, které mi byly nejblíž si popláčeme. Vždyť ony strávily s mým chlapečkem tolik času. 

Zbytek dne jsme se S. a mojí mamkou venku na hřišti. Hrozně divný pocit, včera se nám zhroutil svět, v nemocnici nám umírá dítě, a svět venku pokračuje dál, jako by se nic nestalo. 

V úterý ráno zase míříme do Motola. Když spatřím Kryštůfka, veškeré moje naděje jsou ty tam. Jeho ručičky a nožičky jsou nafouklé, jako gumové rukavice, když do nich fouknete vzduch. Selhávají mu ledviny. Ve středu mu budou dělat lékaři test reakce mozku. Když tento test dopadne špatně, bude se v pátek opakovat a při stejném výsledku bude jeho mozek prohlášen za mrtvý a odpojí ho od přístrojů. 

Dny trávíme stejně - zajištění hlídání pro S., návštěva v Motole, cesta do Podolí. 

Středeční test dopadl podle očekávání -  mozek nereaguje. Kryštůfek ani neví, že tam jsme.

Po návštěvě sedíme ve vestibulu a nepřítomně koukáme do prázdna. Během pár minut kolem nás projde asi pět různě postižených dětí. Až by si člověk pomyslel, že je to znamení. Abychom věděli, že to taky mohlo dopadnout jinak...

Ve čtvrtek s námi do nemocnice přichází pan farář. Kryštůfka necháme v nemocnici pokřtít. O. vybral jméno Mojmír. Jako kmotra jsem chtěla svého staršího bratra, ale jelikož není pokřtěný, pan farář s sebou vezme kostelnici. Nakonec jsem ráda, protože nikoho podobně zbožného jsem ještě neviděla a náš andílek bude v dobrých rukách. Paní je nadšená z toho, že Kryštůfek bude její první kmotřenec, co je andělem. Je to sice trochu praštěné, ale je mi to jedno.

Farář Kryštůfka rovnou biřmuje - dostává jméno Vavřinec (podle kostela v Jinonicích). 

Nikdo s sebou nevzal sirky, půjčujeme si zapalovač od hlídačů v Motole. Křestní svíčku můžeme zapálit jen na chviličku, aby se nespustil alarm. 

Dostává křestní roušku, na které je naspáno -  Jsem boží dítě. To by byl super námět na bodýčko nebo na tričko, když by to nebylo v tomto kontextu. Rouška mu leží na peřince.
Postupně vypínají vyhřívání postýlky a Kryštůfkovo tělíčko je chladnější a dotyk je dost zvláštní.
Po křtu se přijdou rozloučit obě babičky a děda.

V pátek opakují reakční test. Výsledky se potvrdily -  mozek je mrtvý.

Do nemocnice přijíždíme chvíli před čtvrtou hodinou odpoledne - 21.6.2019 Naposledy se s Kryštůfkem loučíme, hladíme, pusinkujeme a v 16.05 našeho milovaného chlapečka odpojují od přístrojů. V místnosti se rozprostře klid a ticho. Ticho, které znamená, že život našeho Kryštůfka definitivně uhasl a stal se andílkem. Celou dobu ho s O. držíme za ruku.