Už je to skoro 9 měsíců od mého druhého porodu - delší doba, než jsem s klukama byla vůbec těhotná.
Je únor a venku to začíná vypadat na jaro. Na jaro, na které jsem tak moc potřebovala.
Po tom všem, co se nám v minulém roce přihodilo, jsem potřebovala prožít s přírodou její zánik. Podzim - odcházení, vidět, jak příroda ztrácí sílu a pomalu "umírá". Zimu, kterou jsem cítila jako metaforu pro smrt, se kterou jsme potkali ten rok tak důvěrně. Aby pak přišlo jaro - nový život a nová naděje jak pro přírodu, tak pro naši rodinu.
Už je to skoro tady a já cítím, že se pomalu, ale jistě moje jizvy hojí.
S. bude letos slavit 3. narozeniny a je to úžasná holka, která miluje svého bratříčka. Je na něj moc hodná, pečuje o něj, ale pořád musíme dávat pozor, aby mu při projevech lásky něco neudělala.
Š. je... Nevím sama, jak to pojmenovat. Je to náš zázrak. Nádherný chlapeček, který má v sobě něco zvláštního. Něco, co se nedá pojmenovat, ale kdokoli se s ním potká, hned si ho zamiluje. Vím, že pro každého rodiče je to jeho dítě to nejkrásnější, ale o Š. nám to říkají lidi na potkání.
Vím, že je v něm nějaká energie i od brášky, od jeho druhého Já, o které přišel. Vynahrazuje nám Kryštůfka svým darem, pozitivní energií, která z něj jde, a kterou nabíjí ostatní lidi.
Pokud je toto odkaz našeho malého andílka, pak za něj děkuji a věřím, že Š. tento svůj potenciál využije.
