Operace, kterou jsem málem nedala

Přesně když Š. slaví 2 měsíce, propouštějí ho z Podolí. Jsem strašně šťastná, že konečně bude s námi, ale zároveň mám obrovský strach. Při odchodu jdeme navštívit všechna oddělení, kterými jsme za tu dlouhou dobu prošli. Jsem vděčná, že se kluci narodili právě zde a všichni ti milí lidé se o ně starali.

Po propuštění následuje kolotoč lékařských prohlídek, vše vypadá celkem v pořádku.

Jednoho dne si všimnu, že Š. má trochu nafouknutý podbřišek. V poradně nám pediatrička sdělí, že se jedná o tříselnou kýlu, která se bude muset co nejdříve operovat.

Za pár dní nastupujeme do Motola. Jsem tu poprvé od naší tragedie a jde se mi sem opravdu těžko. Když nás pošlou na ultrazvuk, který se nachází hned vedle vchodu na ARO, nevydržím to a slzy mi tečou proudem. Ta moje čerstvá jizva v srdci krvácí.

Š. jde jako nedonošenec na řadu ráno jako první, zákrok je bez komplikací a já ho budu moci za chvíli navštívit.

Vyjíždím do 7. patra na JIPku, oblékám si plášť jdu za sestrou do boxu, kde se po operaci o Š. starají. Vidím ho. Leží nehnutě ve stejném vyhřívaném lůžku jako před třema týdny ležel a umíral jeho větší bráška.

"On jenom spinká..."

říkají sestry, když vidí, že jsem nějaká divná. Přesně to říkal O. o našem Kryštůfkovi, když ležel na ARO.

Mám černo před očima a v nohách slabost. Zase brečím. Sestra mi přináší vodu a abych se prý posadila. Rozum mi říká, že je Š. v pořádku, ale ta podoba s bráškou je tak neuvěřitelná, že se na něj ani nemůžu dívat. Přijdu si jako hrozná matka, ale pohled na něj mi vrací všechny tragické vzpomínky a ta bolest mě zvnitřku trhá.

Mladá doktorka je velmi empatická a když jí řeknu, co se nám přihodilo, pošle mě dolů na pokoj s tím, že mého hrdinu co nejdříve pošlou za mnou na pokoj.

Trochu se vzpamatuji a jsem ráda, že nás už další den propustí domů.

Za dva týdny si Š. vyřval kýlu na druhé straně, jedeme rovnou na pohotovost s tím, že operace bude druhý den ráno.

Vše probíhá podle stejného scénáře, dokonce bydlíme i na stejném pokoji. Zákrok byl trochu posunutý kvůli předchozímu pacientovi, po operaci jdu svého chlapečka navštívit a bojím se, zda to zvládnu.

Můj hrdina leží na stejné posteli, ale protože byl dlouho bez jídla a má hlad, nervozně sebou háže. Hladím ho a jsem šťastná. Že to zvládl on i já. Po dvou dnech nás pouští domů a já věřím, že žádné moje dítě se sem dlouhou nepodívá.