Porod a co bylo dál

V prvních květnových dnech se průtoky pupečníkem znovu zhoršují a doktor se rozhoduje, že mě večer přijmou a porod bude do 48 hodin.

Jsem nervózní, na druhou stranu se na ty naše miminka už těším. Vím, že porod bude jen začátek a že máme před sebou ještě velmi náročnou cestu.

Dostávám úplně poslední dávku kortikoidů, usínám na pokoji oddělení rizikového těhotenství.

Ráno kolem osmé vstupuje do pokoje vedoucí lékař rizikového oddělení se slovy

,,Paní V. tak dnes jdeme na to. Porod bude mezi 10 - 11."

Všechny ženské na pokoji jsou rázem vzhůru a začíná zde pravá mela. Střídají se u mě sestry a doktoři, aby se dokončilo předoperační vyšetření.

Já volám domů, aby O. stačil odvézt malou k našim a mohl být se mnou u porodu. Čas běží, 10 hodina se nezadržitelně blíží a O. stále nikde. Doufám, že to stihne. Těsně před desátou pro mě přijíždí sanitář a odváží mě na sál. Ptám se po manželovi. Projíždíme halou u operačních sálů, kde mi řeknou, že O. právě dorazil a už se převléká. Pořádně si oddychnu, že na to nebudu sama.

Operace probíhá bez problému a kluci jsou na světe minutu po sobě 10:11 a 10:12. Jakmile je vyndají a ukáží nám je, tak ihned putují v rukách neonatologů do inkubátorů. Jejich pláč je to nejkrásnější, co si dokážu představit, vím že jsou oba kluci naživu a vím, že v Podolí jsou v té nejlepší péči. Oba s O. máme dojetím slzy v očích.

Rozdíl mezi miminky byl opravdu znatelný, ten maličký měří jen o 3 cm méně, ale jeho váha je téměř poloviční.

Po porodu mě odvážejí na JIP, děti budou na resuscitačním oddělení, kde je tatínek může odpoledne navštívit. Posílá mi fotky a ve mně se bije štěstí s obrovským strachem.

Druhý den po porodu jsem na tom lépe, mohu jít kluky na RES navštívit. Nesu jim tam odstříkané mléko, naštěstí se mi spustila laktace.

Při pohledu na maličkého Š. v inkubátoru se rozbrečím. Je tak neuvěřitelně maličký a já o něj mám tak obrovský strach. Sestřička mě sprdne, že nemám brečet, že to děti vnímají a já se snažím se držet. Mohu si na oba dva sáhnout, položit na ně ruce v inkubátoru a moc je nerušit. Je to strašně silný zážitek. Moji dva milovaní kulíšci.

Třetí den už můžeme klokánkovat Kryštůfka. To znamená, že si ho jen v plence přiložím na holé tělo a alespoň hodinu se takto spolu mazlíme. Pro nedonošené děti je klokánkování hrozně důležité.

Propouštějí mě z porodnice a začíná kolotoč odsávání mléka, dojíždění do Podolí, klokánkování kluků a shánění hlídání pro S., která tam s námi nemůže. Je to náročné jak psychicky, tak fyzicky a vždy když jedu autem a vidím z dálky budovu porodnice, říkám si, že kluci by měli být se mnou doma, ne s doktory a sestřičkami.

Z tohoto kolotoče se stává rutina, s oběma kluky prožíváme každé vítězství, které si pro nás připravují. Během pár dní přesouvají Kryštůfka na Intermediární oddělení, je moc šikovný dýchá sám. Jsme s manželem oba nadšení, že se klukům vyhýbají veškeré problémy a že to vypadá, že přes tak časný porod jsou oba v pořádku.

Podmínka propuštění nedonošených dětí v Podolí je ukončený 36 tt, váha přes 2000 g a samostatné přijímání mléka. Po měsíci a kousek, kdy už Kryštůfkova váha atakuje zmíněnou hranici nastupuji na tzv. Rooming, na kterém už je Kryštůfek se mnou, učím se, jak zacházet s nedonošeným miminkem, užívám si čas, kdy ho mám neomezeně u sebe , jezdíme spolu navštěvovat Š., který je na stejném patře. 

Vždy když to jde, dávám kluky ke Š. do postýlky, aby si vynahradili čas, který museli být v porodnici od sebe. Je to neuvěřitelně dojemné. Jsou k sobě přitisknuti hlavičkami, vždy se zklidní a je vidět, že i přes nedostatek místa si ty chvíle hrozně užívají. Je zřetelné, jak spolu komunikují, jsou to jednovaječná dvojčata, která mají vlastní svět. 

Nastává den našeho propuštění a nemůžu se dočkat, až budeme mít Kryštůfka doma. Nejraději bych už měla doma oba, ale Š. stále nedosáhl 2 kg váhy a ještě sám nepije. Dle doktora ho propustí tak do 3 týdnů. Vydrželi jsme už tak dlouho, tři týdny zvládneme v pohodě a pak už budeme všichni pohromadě. 

Všechna Kryštůfkova vyšetření jsou v pořádku, propouštěcí zpráva má 5 stran, jsme objednaní na kontrolu ke spoustě doktorů, ale jedeme domů!

V den, kdy kluci slaví měsíc, umřela O. babička. V den, kdy Kryštůfka propouští, má babička pohřeb. Po pohřbu si nás O. odváží domů a naše první procházka vede na hřbitov, rozloučit se s ní. 

V týdnu přijíždí moje babička, aby mi s dětmi pomohla a hlídala S., když jezdím za Š. do Podolí.  Krmí ho z lahvičky, mazlí se s ním a užívá si péči o něj. Jsem dojatá. 

Na víkend jede babička k našim a O. jede se S. na chalupu, abych si trochu odpočinula. 

V neděli jedeme do Podolí dopoledne, abychom odpoledne mohli být doma my 4 spolu, až se rodina vrátí z chalupy. 

Mazlím se s Kryštůfkem. Brečí. Bolí ho bříško. Musím mu koupit kapičky na koliku, kluci tím prý trpí. Fotím si ho, jak spí, posílám O. fotku. V televizi běží film Božský Bruse. Film dokoukáme. Budou tři hodiny, Kryštůfek bude mít čas jídla. Pláče. 

Beru si ho k sobě do postele, abych ho nakojila. 

Kolem půl čtvrté mě budí vibrace zprávy od O. že už jsou na cestě. Já se probouzím.

Probouzím se do momentu, který navždycky změní můj život...

Moje druhé těhotenství

Po druhých narozeninách naší S. jsme se rozhodli, že je načase rozšířit naši cestovatelskou rodinku. 

Z dovolené na Srí Lance si dovážíme "dáreček", který nám potvrzují dvě čárky na těhotenském testu. Radostnou novinu sdělujeme oběma rodinám u vánočního stromku a všichni s námi sdílí svou radost.

Druhý den po Novém roce jsem objednaná na screening na konci prvního trimestru, na kterém se zjišťují případné genetické vady. 

Doktorka mi jezdí po břiše ultrazvukem a když zjistí, že jsou v břiše miminka dvě, jsme obě docela v šoku. Vypadá to na jednovaječná dvojčata se společnou placentou. (Což je nejrizikovější varianta - jak později zjišťuji.)

Plná emocí volám tuto zprávu O. 

Těhotenství probíhá bez komplikací, pomalu se nám daří vstřebat naši dvojnásobnou radost.

Na velkém vyšetření ve 20.týdnu se doktorovi nezdají rozdílné míry dvojčátek a objednává nás proto znovu za tři týdny na přeměření.

Po třech týdnech zjišťuje, že stav je horší než se zdálo a jedno miminko se ve vývoji výrazně opožďuje. Dostávám žádanku na velký ultrazvuk do porodnice, aby tam zjistili co a jak. Termín vyšetření mám za týden.

Snažím se být v klidu, ale moc dobře se mi ten týden nespí. Jedu se S. na Vinohrady, kde se po dvou hodinách čekání dostáváme konečně na řadu. Vyšetření mi dělá vedoucí porodnického oddělení, vážně kouká na monitor a jeho verdikt je pro mě zdrcující. Rozdíl ve velikosti miminek je ještě větší, než zjistil ošetřující gynekolog a pro malé miminko to nevypadá vůbec dobře. Mám se hned druhý den objednat do Podolí, kde se specializují na takové případy a mají zkušenosti s dětmi s porodní váhou nižší než 2 kg. 

Následující den jdeme společně s O. do Podolí na ultrazvuk, dostáváme se k jednomu z nejlepších doktorů, který naše dvojčátka pečlivě prohlídne. Vyšetření trvá opravdu dlouho a výsledkem je diagnoza - Fetální růstová restrikce plodů. Rozdíl mezi miminky je 42 %. Vše nám dopodrobna vysvětluje. Menší miminko je špatně napojeno na společnou placentu a není tak dobře vyživováno. Sděluje nám, jaké možnosti řešení se naskýtají. 

Když zůstanou v břiše oba dva plody, hrozí velmi časný porod a vyhlídky pro miminka nejsou vůbec dobré. Na operace v děloze, které by zachránily obě miminka a v Podolí se na ně specializují je už bohužel pozdě, protože jsem ve 24. týdnu. Pak je tu varianta, že se menší miminko operativně odpojí od placenty, aby dalo šanci na život většímu sourozenci. Ještě jednou možností je to nechat na přírodě s tím, že není jisté, jak to dopadne.

Máme si vše dobře rozmyslet. 

Sedíme v čekárně a oba jsme z této zprávy úplně zdrceni...

Druhý den, v sobotu, nastupuji na oddělení rizikového těhotenství a jedu sem jako pro smrt. Dostávám kortikoidové injekce na dozrání plic miminek, sestry monitorem kontrolují jejich srdeční aktivitu a vše vypadá v pohodě. 

V pondělí nás čeká velký ultrazvuk a lékařské konzilium, na kterém se sejdou doktoři a řeknou co a jak. Kortikoidová terapie zabrala a nastartovala menší miminko a průtoky placentou vypadají dobře. Zákrok se tedy neuskuteční a já děkuji Bohu, že dal šanci na život oběma našim miminkům. Doktoři nám ale sdělují, že porod se uskuteční v horizontu 2-6 týdnů.

Nastává náročná doba, kdy obden jezdím na kontroly stavu plodové vody a průtoků pupečníkem. Čekání na vyšetření jsou vždy nekonečné, jednou tam strávím čekáním i 4 hodiny a dost mě to vyčerpává, zvlášť když musím shánět hlídání pro S. nebo ji beru na vyšetření s sebou.

Takto se držíme 4 týdny, po kterých jsem na svoje narozeniny znovu hospitalizovaná. Dostávám druhou dávku kortikoidů. Výsledek této terapie je stejný a my pokračujeme dále. Vím však, že tentokrát už to nebude trvat tak dlouho a že se porod blíží. 

Dostali jsme se do ukončeného 30. týdne, kdy mi lékaři sdělují, že průtoky se znovu zhoršily a v následujících dnech porodím. Meta dokončeného 30. týdne je pokořena a vyhlídky pro miminka jsou lepší než jsme na začátku očekávali.