Operace, kterou jsem málem nedala

Přesně když Š. slaví 2 měsíce, propouštějí ho z Podolí. Jsem strašně šťastná, že konečně bude s námi, ale zároveň mám obrovský strach. Při odchodu jdeme navštívit všechna oddělení, kterými jsme za tu dlouhou dobu prošli. Jsem vděčná, že se kluci narodili právě zde a všichni ti milí lidé se o ně starali.

Po propuštění následuje kolotoč lékařských prohlídek, vše vypadá celkem v pořádku.

Jednoho dne si všimnu, že Š. má trochu nafouknutý podbřišek. V poradně nám pediatrička sdělí, že se jedná o tříselnou kýlu, která se bude muset co nejdříve operovat.

Za pár dní nastupujeme do Motola. Jsem tu poprvé od naší tragedie a jde se mi sem opravdu těžko. Když nás pošlou na ultrazvuk, který se nachází hned vedle vchodu na ARO, nevydržím to a slzy mi tečou proudem. Ta moje čerstvá jizva v srdci krvácí.

Š. jde jako nedonošenec na řadu ráno jako první, zákrok je bez komplikací a já ho budu moci za chvíli navštívit.

Vyjíždím do 7. patra na JIPku, oblékám si plášť jdu za sestrou do boxu, kde se po operaci o Š. starají. Vidím ho. Leží nehnutě ve stejném vyhřívaném lůžku jako před třema týdny ležel a umíral jeho větší bráška.

"On jenom spinká..."

říkají sestry, když vidí, že jsem nějaká divná. Přesně to říkal O. o našem Kryštůfkovi, když ležel na ARO.

Mám černo před očima a v nohách slabost. Zase brečím. Sestra mi přináší vodu a abych se prý posadila. Rozum mi říká, že je Š. v pořádku, ale ta podoba s bráškou je tak neuvěřitelná, že se na něj ani nemůžu dívat. Přijdu si jako hrozná matka, ale pohled na něj mi vrací všechny tragické vzpomínky a ta bolest mě zvnitřku trhá.

Mladá doktorka je velmi empatická a když jí řeknu, co se nám přihodilo, pošle mě dolů na pokoj s tím, že mého hrdinu co nejdříve pošlou za mnou na pokoj.

Trochu se vzpamatuji a jsem ráda, že nás už další den propustí domů.

Za dva týdny si Š. vyřval kýlu na druhé straně, jedeme rovnou na pohotovost s tím, že operace bude druhý den ráno.

Vše probíhá podle stejného scénáře, dokonce bydlíme i na stejném pokoji. Zákrok byl trochu posunutý kvůli předchozímu pacientovi, po operaci jdu svého chlapečka navštívit a bojím se, zda to zvládnu.

Můj hrdina leží na stejné posteli, ale protože byl dlouho bez jídla a má hlad, nervozně sebou háže. Hladím ho a jsem šťastná. Že to zvládl on i já. Po dvou dnech nás pouští domů a já věřím, že žádné moje dítě se sem dlouhou nepodívá.

Poslední sbohem

V pátek 28. června v 11 hodin probíhá rozloučení s naším andílkem. Kamarádka hlídá S. a její sestřenici u nás doma, aby nemusely holky na pohřeb.

U kostela už čekají mlčící příbuzní se slzami v očích, my s O. jdeme dovnitř. Musíme ještě dořešit nějaké detaily s muži z pohřební služby.

Pohled na malou bílou rakvičku mi podlomí kolena. V ní je tělíčko mého milovaného chlapečka. Všude kolem jsou květiny - jsem moc ráda, že přestože se dnes rozdává vysvědčení, zvládli nám takovou krásnou výzdobu zařídit.

Do rakve bych chtěla ještě dát Kryštůfkovi dopis, který jsem mu napsala, a andílka od tety.

Obřad je důstojný a jsem ráda, že se to uskutečnilo zde a ne v neosobních prostorách krematoria.

Po obřadu nám odvážejí našeho andílka pryč a my mu dáváme poslední sbohem...



... asi týden po rozloučení je domluveno uložení urny do rodinné hrobky. Uzavírá se tím kruh tak krátkého života našeho milovaného Kryštůfka. Zůstává jen strašlivá bolest v srdci, vzpomínky a moje jizva po císaři.

Chystáme pohřeb

Od doktorky, která má službu, dostáváme potvrzení o úmrtí, se kterým se máme dostavit na pohřební službu, která pohřeb zařídí. Po víkendu bude provedena pitva, která zjistí příčinu smrti. Ač se nám tahle představa nelíbí, je to zákonem nařízený postup.

V sobotu míříme do Karlína, abychom vypravili pohřeb. Dům pohřební služby z vnějšku nevypadá tak strašně, jako když vejdete dovnitř. Úřednice odbavuje rodinu, která přišla před námi a nás posadí do "čekárny". 

Neumím si představit příšernější místo. Zatuchlá nevětraná místnost se zařízením z 90.let. Na stolku katalogy věnců, parte a rakví. Na židličky se člověk štítil sednout, ale pohled vedle stolu na složená nosítka na mrtvoly, na kterých byly složené černé pytle, člověka do židle usadil. 

Jako by nestačilo to, že člověk jde zařídit rozloučení se svým milovaným.

Trvá to nekonečně dlouho než nás úřednice zve do kanceláře a následně zapisuje naše požadavky. Představu o rozloučení máme, bude to církevní pohřeb v kostelíku v Jinonicích pro širší rodinu. Termín je už domluvený s farářem. Většinu věcí si zařídíme sami, i přes to je takový pohřeb docela drahá "sranda". 

Nakonec s těžkým srdcem předávám úřednici igelitový pytlík s věcmi, ve kterých našeho andílka pohřbí a s hračkami, které bude mít s sebou. Vše si zapisuje. Tašku pak pověsí na věšák vedle igelitky s věcmi předchozí nebožky a mně je strašně smutno. Co po člověku zbude? 

Odcházíme a odpoledne strávíme my tři pohromadě.

Poslední týden života

Po téměř probdělé noci se probouzíme do pondělního rána. S. zůstává doma a my míříme do Motola za Kryštůfkem.

Skoro se mi podlamují nohy slabostí a stresem.

Vcházíme do nemocnice a jdeme k ARO. Zvoníme, pouští nás dovnitř, oblékáme si ochranné pláště a přichází k nám lékař. Vede nás do boxu, kde leží náš andílek. Desinfikujeme si ruce, můžeme si na něj sáhnout. Je tak nádherný!

Z pusinky mu vedou hadičky, dýchá za něj přístroj, a hrudníček se zdvihá. Doktor nám vysvětluje diagnozu. Byl hrozně dlouhou dobu bez kyslíku, nijak nereaguje, s největší pravděpodobností má mrtvý mozek.

Když se ptáme, co máme v naší situaci dělat. Doktor odpoví, že se máme soustředit na své další dvě děti. Je to dost drsné a z jeho vyjadřování se mi zdá, že moc neví, jak s námi má jednat. Na všechny otázky nám hned odpovídá a vydadá to, že mu je nás opravdu líto. 

Máme přijet zase zítra, kdyby se cokoliv změnilo, dají nám vědět. 

Jedeme do Podolí za Š. oba dva, sama bych tuhle návštěvu nezvládla. Chceme informovat lékaře o tom co se stalo, a abychom se vyhnuli otázkám. ,,Jak se má Kryštůfek?" Shodou okolností má službu doktor, který nás před týdnem propouštěl. Je mu líto, co se stalo a bude personál informovat. Zpráva se mezi sestrami z Intermediárního oddělení rozšířila rychlostí blesku a já jsem vděčná za soucitné pohledy sester, ve kterých je řečeno vše. Některé mi položí ruku na rameno, se dvěma, které mi byly nejblíž si popláčeme. Vždyť ony strávily s mým chlapečkem tolik času. 

Zbytek dne jsme se S. a mojí mamkou venku na hřišti. Hrozně divný pocit, včera se nám zhroutil svět, v nemocnici nám umírá dítě, a svět venku pokračuje dál, jako by se nic nestalo. 

V úterý ráno zase míříme do Motola. Když spatřím Kryštůfka, veškeré moje naděje jsou ty tam. Jeho ručičky a nožičky jsou nafouklé, jako gumové rukavice, když do nich fouknete vzduch. Selhávají mu ledviny. Ve středu mu budou dělat lékaři test reakce mozku. Když tento test dopadne špatně, bude se v pátek opakovat a při stejném výsledku bude jeho mozek prohlášen za mrtvý a odpojí ho od přístrojů. 

Dny trávíme stejně - zajištění hlídání pro S., návštěva v Motole, cesta do Podolí. 

Středeční test dopadl podle očekávání -  mozek nereaguje. Kryštůfek ani neví, že tam jsme.

Po návštěvě sedíme ve vestibulu a nepřítomně koukáme do prázdna. Během pár minut kolem nás projde asi pět různě postižených dětí. Až by si člověk pomyslel, že je to znamení. Abychom věděli, že to taky mohlo dopadnout jinak...

Ve čtvrtek s námi do nemocnice přichází pan farář. Kryštůfka necháme v nemocnici pokřtít. O. vybral jméno Mojmír. Jako kmotra jsem chtěla svého staršího bratra, ale jelikož není pokřtěný, pan farář s sebou vezme kostelnici. Nakonec jsem ráda, protože nikoho podobně zbožného jsem ještě neviděla a náš andílek bude v dobrých rukách. Paní je nadšená z toho, že Kryštůfek bude její první kmotřenec, co je andělem. Je to sice trochu praštěné, ale je mi to jedno.

Farář Kryštůfka rovnou biřmuje - dostává jméno Vavřinec (podle kostela v Jinonicích). 

Nikdo s sebou nevzal sirky, půjčujeme si zapalovač od hlídačů v Motole. Křestní svíčku můžeme zapálit jen na chviličku, aby se nespustil alarm. 

Dostává křestní roušku, na které je naspáno -  Jsem boží dítě. To by byl super námět na bodýčko nebo na tričko, když by to nebylo v tomto kontextu. Rouška mu leží na peřince.
Postupně vypínají vyhřívání postýlky a Kryštůfkovo tělíčko je chladnější a dotyk je dost zvláštní.
Po křtu se přijdou rozloučit obě babičky a děda.

V pátek opakují reakční test. Výsledky se potvrdily -  mozek je mrtvý.

Do nemocnice přijíždíme chvíli před čtvrtou hodinou odpoledne - 21.6.2019 Naposledy se s Kryštůfkem loučíme, hladíme, pusinkujeme a v 16.05 našeho milovaného chlapečka odpojují od přístrojů. V místnosti se rozprostře klid a ticho. Ticho, které znamená, že život našeho Kryštůfka definitivně uhasl a stal se andílkem. Celou dobu ho s O. držíme za ruku.

Moment, který navždy změnil můj život

Probouzí mě vibrace mobilu, koukám na Kryštůfka, který je stále připojený na mém prsu.

Vím, že je zle!

Má zavřené oči a jeho tělíčko je žluto fialové. Chci se probudit ještě jednou, znovu, a vidět vedle sebe svoje krásné miminko, jak se na mě kouká svýma zkoumavýma očima.

Volám záchranku.

Podle instrukcí paní v telefonu začínám svého chlapečka resuscitovat. Dávám mu umělé dýchání, masíruju srdíčko až mu vytéká z nosu mlíčko. Za nekonečných sedm minut paní v telefonu hlásí, že se jednotka blíží, a že jim mám otevřít. Vrazím klíče dělníkovi, který dělá podlahu ve vedlejším pokoji a jdu pokračovat s resuscitací. To už se do ložnice řítí skupina záchranářů, kteří se hned na Kryštůfka vrhnou a začínají ho oživovat.

Stojím mezi dveřmi a až teď si plně uvědomím, co se vlastně děje. Modlím se k Bohu. Modlím se, aby mého chlapečka zachránil.

Osm záchranářů stojí v kruhu kolem mého maličkého chlapečka, který leží na zemi na koberci, s hlavičkou na fleku, který tam udělala kdysi S. Jeho bezvládné tělíčko je tak maličké oproti těm všem lidem, kteří teď bojují o jeho život.

Za okny vidím přijíždět naše černé auto a i přes závěsy vidím nechápající O. pohled. Vchází do ložnice a padám mu do náručí.

Na ulici stojí čtyři sanitní vozy a našeho Kryštůfka odnáší do jedné z nich, dostáváme instrukce, že za nimi máme hned vyrazit do Motola. Je mi smutno z toho, že nemůžu být s ním.

Okamžitě startujeme auto, jedeme do nemocnice za naším chlapečkem. Před vstupem do nemocnice vidíme posádku sanitky sedět na obrubníku, všichni mají nepřítomné pohledy. Nikdo se mezi sebou nebaví, atmosféra je děsivá. Pospícháme na ARO, kam Kryštůfka odvezli.

Po nějaké chvíli přichází vedoucí lékař dětského ARO a sděluje nám, že je na tom náš chlapeček velmi špatně. Prý se ho nepodařilo nahodit ani záchranářům v sanitce a povedlo se jim to až v Motole. Nikdo neví, jak dlouho byl bez kyslíku. Teď leží na oddělení v postýlce a doktoři bojují o jeho život. Máme čekat.

Přijíždí O. rodiče, aby vzali S. domů, aby s námi v nemocnici nebyla. Jsem ráda, že je ještě malá a celá tahle situace jí nedochází. Prohlíží si obrázky na stěnách a je tak bezstarostná.

Ze dveří oddělení vystupuje vedoucí zásahu. Má slzy v očích a říká nám, že je mu to strašně líto. Takové případy se nedějí každý den a on sám, že má doma syna Kryštofa. Máme se držet.

Za hodinu vychází znovu doktor. Chce po nás vědět Kryštůfkovu diagnozu. V mobilu mám vyfocenou propouštěcí zprávu z porodnice, ve zkratce mu řekneme vše důležité a posílám mu zprávu na mail.

Sedíme na chodbě, minuty se vlečou, a já si přijdu jako postava z nějakého filmu, která čeká dlouhé hodiny na verdikt doktora. Takových scén jsem v televizi viděla tolik. Nikdy by mě ale nenapadlo, že jednou takhle budu sedět já a čekat na každé otevření dveří s nadějí v srdci.

Po další hodině přichází doktor, aby nám dal Kryštůfkovo oblečení. Stav je stále velmi vážný.

Přijíždějí moji rodiče s babičkou a bráchou. Moc jsem potřebovala, aby byli se mnou.

Kolem deváté přichází doktor naposledy, že stav se nezlepšil a nemáme si dělat naděje, že by se zlepšil. Dnes nás k němu už nepustí, ale zítra můžeme přijet. Píše si naše telefonní čísla, s tím, že zavolá, kdyby se stav zhoršil.

Odjíždíme domů. Na komodě leží otevřená ampule s adrenalinem a maska, kterou měl Kryštůfek, když ho oživovali. Děsivé memento tragedie, která se dnes u nás přihodila.

Spíme všichni v obýváku, přitulení k sobě. Neumím si představit, že bych si znovu lehla do naší postele v ložnici. Nemůžu spát a každou chvíli kontroluji mobil a jsem šťastná, že nikdo nevolá. To by mohlo být dobré znamení...