Přesně dva roky

Za pár dní to budou přesně dva roky, co se nám začal hroutit náš svět. Okamžiky, kdy jsme byli postaveni před Sofiinu volbu a šlo to všechno do háje.

Za pár dní se nám narodí náš "boží dar", který nám do naší rodinné mozaiky tak chyběl a bez něj bychom nemohli být kompletní.

Byla jsem přesvědčená, že pod srdcem nosím dceru. Na genetickém vyšetření nám však potvrdili chlapečka. Chlapečka, který snad bude pro našeho Š. tím parťákem, o kterého přišel, a tím, kterého budeme moci milovat a nebudeme se s ním muset loučit.

Cítím, že se náš kruh uzavírá... 

Bože, opatruj prosím moji rodinu. A až přijde čas, nech mě prosím se potkat s duší mého milovaného Kryštůfka...

Bráška a sestřička

Už je to skoro 9 měsíců od mého druhého porodu - delší doba, než jsem s klukama byla vůbec těhotná.

Je únor a venku to začíná vypadat na jaro. Na jaro, na které jsem tak moc potřebovala.
Po tom všem, co se nám v minulém roce přihodilo, jsem potřebovala prožít s přírodou její zánik. Podzim - odcházení, vidět, jak příroda ztrácí sílu a pomalu "umírá". Zimu, kterou jsem cítila jako metaforu pro smrt, se kterou jsme potkali ten rok tak důvěrně. Aby pak přišlo jaro - nový život a nová naděje jak pro přírodu, tak pro naši rodinu.

Už je to skoro tady a já cítím, že se pomalu, ale jistě moje jizvy hojí.

S. bude letos slavit 3. narozeniny a je to úžasná holka, která miluje svého bratříčka. Je na něj moc hodná, pečuje o něj, ale pořád musíme dávat pozor, aby mu při projevech lásky něco neudělala.
Š. je... Nevím sama, jak to pojmenovat. Je to náš zázrak. Nádherný chlapeček, který má v sobě něco zvláštního. Něco, co se nedá pojmenovat, ale kdokoli se s ním potká, hned si ho zamiluje. Vím, že pro každého rodiče je to jeho dítě to nejkrásnější, ale o Š. nám to říkají lidi na potkání.

Vím, že je v něm nějaká energie i od brášky, od jeho druhého Já, o které přišel. Vynahrazuje nám Kryštůfka svým darem, pozitivní energií, která z něj jde, a kterou nabíjí ostatní lidi.

Pokud je toto odkaz našeho malého andílka, pak za něj děkuji a věřím, že Š. tento svůj potenciál využije.

"Veselé " Vánoce

Včera to bylo půl roku, co se nám změnil svět. Za pár dní to bude půl roku, co srdíčko našeho andílka navždycky dotlouklo.
Čas je jediné, co může hojit rány.
Není dne, kdy bych na Kryštůfka nemyslela a nebylo mi po něm smutno, přesto teď, když chystáme Vánoce a těšíme se, jak budeme se Š. slavit jeho první Štědrý den, je mi hůř.

Pro babičky každoročně vytvářím fotokalendáře, projíždím večer fotky v mobilu, stahuji do počítače a vkládám do příslušných stránek.
Leden - týden na Maltě, kdy jsem ještě neměla břicho viditelné, ale věděli jsme, že tam jsou dva. Únor - parádní výlet na jih Itálie. Březen - pobyt na Šumavě. Konec března - začínající těžké období - kolotoč kontrol - strach. I tak jsme se snažili užívat každou chviličku, jak jen to šlo. Duben - druhá hospitalizace na moje narozeniny. Květen - moje třetí hospitalizace - narození kluků a velká naděje spojená s obrovským strachem. Pak je tam milion fotek, jak jsem kluky dávala do jedné postýlky a jejich blažené výrazy, ze kterých jsem byla tak dojatá.
Pak pár fotek z domova po propuštění a pak Kryštůfkova poslední fotka.
Poslední fotka, kdy byl naživu.

Spí mi na nohách v obýváku, v pozadí hraje televize. Za touhle fotkou je v mém životě velká tlustá černá čára. Žádná jeho další fotka není a žádná už ani nebude. Kdybych to v tu chvíli věděla...

Kalendář nemám sílu dokončit, slzy mi tečou proudem.

Proč je někomu vyměřeno tak málo? 7 týdnů' Proč to padlo zrovna na mého chlapečka, který toho tolik vybojoval?

To jsou otázky, na které mi nikdo neodpoví.

Ani nevím, proč tohle píšu. Náš příběh už jsem sepsala a proč psát něco dál?

Možná jsem si při prohlížení fotek jsem znovu připomněla, jak se život v jednom okamžiku může změnit tak fatálně a definitivně, že si to ani neuvědomujeme. V jednom momentu se radujete z přítomnosti někoho, koho celým srdcem milujete a v další chvíli už ten člověk nemusí být.

To mi také odpovídá na otázky, co mi smrt Kryštůfka dala.
Jsem šťastná za každou vteřinu, kdy jsem se svými dětmi a mužem.

Operace, kterou jsem málem nedala

Přesně když Š. slaví 2 měsíce, propouštějí ho z Podolí. Jsem strašně šťastná, že konečně bude s námi, ale zároveň mám obrovský strach. Při odchodu jdeme navštívit všechna oddělení, kterými jsme za tu dlouhou dobu prošli. Jsem vděčná, že se kluci narodili právě zde a všichni ti milí lidé se o ně starali.

Po propuštění následuje kolotoč lékařských prohlídek, vše vypadá celkem v pořádku.

Jednoho dne si všimnu, že Š. má trochu nafouknutý podbřišek. V poradně nám pediatrička sdělí, že se jedná o tříselnou kýlu, která se bude muset co nejdříve operovat.

Za pár dní nastupujeme do Motola. Jsem tu poprvé od naší tragedie a jde se mi sem opravdu těžko. Když nás pošlou na ultrazvuk, který se nachází hned vedle vchodu na ARO, nevydržím to a slzy mi tečou proudem. Ta moje čerstvá jizva v srdci krvácí.

Š. jde jako nedonošenec na řadu ráno jako první, zákrok je bez komplikací a já ho budu moci za chvíli navštívit.

Vyjíždím do 7. patra na JIPku, oblékám si plášť jdu za sestrou do boxu, kde se po operaci o Š. starají. Vidím ho. Leží nehnutě ve stejném vyhřívaném lůžku jako před třema týdny ležel a umíral jeho větší bráška.

"On jenom spinká..."

říkají sestry, když vidí, že jsem nějaká divná. Přesně to říkal O. o našem Kryštůfkovi, když ležel na ARO.

Mám černo před očima a v nohách slabost. Zase brečím. Sestra mi přináší vodu a abych se prý posadila. Rozum mi říká, že je Š. v pořádku, ale ta podoba s bráškou je tak neuvěřitelná, že se na něj ani nemůžu dívat. Přijdu si jako hrozná matka, ale pohled na něj mi vrací všechny tragické vzpomínky a ta bolest mě zvnitřku trhá.

Mladá doktorka je velmi empatická a když jí řeknu, co se nám přihodilo, pošle mě dolů na pokoj s tím, že mého hrdinu co nejdříve pošlou za mnou na pokoj.

Trochu se vzpamatuji a jsem ráda, že nás už další den propustí domů.

Za dva týdny si Š. vyřval kýlu na druhé straně, jedeme rovnou na pohotovost s tím, že operace bude druhý den ráno.

Vše probíhá podle stejného scénáře, dokonce bydlíme i na stejném pokoji. Zákrok byl trochu posunutý kvůli předchozímu pacientovi, po operaci jdu svého chlapečka navštívit a bojím se, zda to zvládnu.

Můj hrdina leží na stejné posteli, ale protože byl dlouho bez jídla a má hlad, nervozně sebou háže. Hladím ho a jsem šťastná. Že to zvládl on i já. Po dvou dnech nás pouští domů a já věřím, že žádné moje dítě se sem dlouhou nepodívá.

Poslední sbohem

V pátek 28. června v 11 hodin probíhá rozloučení s naším andílkem. Kamarádka hlídá S. a její sestřenici u nás doma, aby nemusely holky na pohřeb.

U kostela už čekají mlčící příbuzní se slzami v očích, my s O. jdeme dovnitř. Musíme ještě dořešit nějaké detaily s muži z pohřební služby.

Pohled na malou bílou rakvičku mi podlomí kolena. V ní je tělíčko mého milovaného chlapečka. Všude kolem jsou květiny - jsem moc ráda, že přestože se dnes rozdává vysvědčení, zvládli nám takovou krásnou výzdobu zařídit.

Do rakve bych chtěla ještě dát Kryštůfkovi dopis, který jsem mu napsala, a andílka od tety.

Obřad je důstojný a jsem ráda, že se to uskutečnilo zde a ne v neosobních prostorách krematoria.

Po obřadu nám odvážejí našeho andílka pryč a my mu dáváme poslední sbohem...



... asi týden po rozloučení je domluveno uložení urny do rodinné hrobky. Uzavírá se tím kruh tak krátkého života našeho milovaného Kryštůfka. Zůstává jen strašlivá bolest v srdci, vzpomínky a moje jizva po císaři.

Chystáme pohřeb

Od doktorky, která má službu, dostáváme potvrzení o úmrtí, se kterým se máme dostavit na pohřební službu, která pohřeb zařídí. Po víkendu bude provedena pitva, která zjistí příčinu smrti. Ač se nám tahle představa nelíbí, je to zákonem nařízený postup.

V sobotu míříme do Karlína, abychom vypravili pohřeb. Dům pohřební služby z vnějšku nevypadá tak strašně, jako když vejdete dovnitř. Úřednice odbavuje rodinu, která přišla před námi a nás posadí do "čekárny". 

Neumím si představit příšernější místo. Zatuchlá nevětraná místnost se zařízením z 90.let. Na stolku katalogy věnců, parte a rakví. Na židličky se člověk štítil sednout, ale pohled vedle stolu na složená nosítka na mrtvoly, na kterých byly složené černé pytle, člověka do židle usadil. 

Jako by nestačilo to, že člověk jde zařídit rozloučení se svým milovaným.

Trvá to nekonečně dlouho než nás úřednice zve do kanceláře a následně zapisuje naše požadavky. Představu o rozloučení máme, bude to církevní pohřeb v kostelíku v Jinonicích pro širší rodinu. Termín je už domluvený s farářem. Většinu věcí si zařídíme sami, i přes to je takový pohřeb docela drahá "sranda". 

Nakonec s těžkým srdcem předávám úřednici igelitový pytlík s věcmi, ve kterých našeho andílka pohřbí a s hračkami, které bude mít s sebou. Vše si zapisuje. Tašku pak pověsí na věšák vedle igelitky s věcmi předchozí nebožky a mně je strašně smutno. Co po člověku zbude? 

Odcházíme a odpoledne strávíme my tři pohromadě.

Poslední týden života

Po téměř probdělé noci se probouzíme do pondělního rána. S. zůstává doma a my míříme do Motola za Kryštůfkem.

Skoro se mi podlamují nohy slabostí a stresem.

Vcházíme do nemocnice a jdeme k ARO. Zvoníme, pouští nás dovnitř, oblékáme si ochranné pláště a přichází k nám lékař. Vede nás do boxu, kde leží náš andílek. Desinfikujeme si ruce, můžeme si na něj sáhnout. Je tak nádherný!

Z pusinky mu vedou hadičky, dýchá za něj přístroj, a hrudníček se zdvihá. Doktor nám vysvětluje diagnozu. Byl hrozně dlouhou dobu bez kyslíku, nijak nereaguje, s největší pravděpodobností má mrtvý mozek.

Když se ptáme, co máme v naší situaci dělat. Doktor odpoví, že se máme soustředit na své další dvě děti. Je to dost drsné a z jeho vyjadřování se mi zdá, že moc neví, jak s námi má jednat. Na všechny otázky nám hned odpovídá a vydadá to, že mu je nás opravdu líto. 

Máme přijet zase zítra, kdyby se cokoliv změnilo, dají nám vědět. 

Jedeme do Podolí za Š. oba dva, sama bych tuhle návštěvu nezvládla. Chceme informovat lékaře o tom co se stalo, a abychom se vyhnuli otázkám. ,,Jak se má Kryštůfek?" Shodou okolností má službu doktor, který nás před týdnem propouštěl. Je mu líto, co se stalo a bude personál informovat. Zpráva se mezi sestrami z Intermediárního oddělení rozšířila rychlostí blesku a já jsem vděčná za soucitné pohledy sester, ve kterých je řečeno vše. Některé mi položí ruku na rameno, se dvěma, které mi byly nejblíž si popláčeme. Vždyť ony strávily s mým chlapečkem tolik času. 

Zbytek dne jsme se S. a mojí mamkou venku na hřišti. Hrozně divný pocit, včera se nám zhroutil svět, v nemocnici nám umírá dítě, a svět venku pokračuje dál, jako by se nic nestalo. 

V úterý ráno zase míříme do Motola. Když spatřím Kryštůfka, veškeré moje naděje jsou ty tam. Jeho ručičky a nožičky jsou nafouklé, jako gumové rukavice, když do nich fouknete vzduch. Selhávají mu ledviny. Ve středu mu budou dělat lékaři test reakce mozku. Když tento test dopadne špatně, bude se v pátek opakovat a při stejném výsledku bude jeho mozek prohlášen za mrtvý a odpojí ho od přístrojů. 

Dny trávíme stejně - zajištění hlídání pro S., návštěva v Motole, cesta do Podolí. 

Středeční test dopadl podle očekávání -  mozek nereaguje. Kryštůfek ani neví, že tam jsme.

Po návštěvě sedíme ve vestibulu a nepřítomně koukáme do prázdna. Během pár minut kolem nás projde asi pět různě postižených dětí. Až by si člověk pomyslel, že je to znamení. Abychom věděli, že to taky mohlo dopadnout jinak...

Ve čtvrtek s námi do nemocnice přichází pan farář. Kryštůfka necháme v nemocnici pokřtít. O. vybral jméno Mojmír. Jako kmotra jsem chtěla svého staršího bratra, ale jelikož není pokřtěný, pan farář s sebou vezme kostelnici. Nakonec jsem ráda, protože nikoho podobně zbožného jsem ještě neviděla a náš andílek bude v dobrých rukách. Paní je nadšená z toho, že Kryštůfek bude její první kmotřenec, co je andělem. Je to sice trochu praštěné, ale je mi to jedno.

Farář Kryštůfka rovnou biřmuje - dostává jméno Vavřinec (podle kostela v Jinonicích). 

Nikdo s sebou nevzal sirky, půjčujeme si zapalovač od hlídačů v Motole. Křestní svíčku můžeme zapálit jen na chviličku, aby se nespustil alarm. 

Dostává křestní roušku, na které je naspáno -  Jsem boží dítě. To by byl super námět na bodýčko nebo na tričko, když by to nebylo v tomto kontextu. Rouška mu leží na peřince.
Postupně vypínají vyhřívání postýlky a Kryštůfkovo tělíčko je chladnější a dotyk je dost zvláštní.
Po křtu se přijdou rozloučit obě babičky a děda.

V pátek opakují reakční test. Výsledky se potvrdily -  mozek je mrtvý.

Do nemocnice přijíždíme chvíli před čtvrtou hodinou odpoledne - 21.6.2019 Naposledy se s Kryštůfkem loučíme, hladíme, pusinkujeme a v 16.05 našeho milovaného chlapečka odpojují od přístrojů. V místnosti se rozprostře klid a ticho. Ticho, které znamená, že život našeho Kryštůfka definitivně uhasl a stal se andílkem. Celou dobu ho s O. držíme za ruku.

Moment, který navždy změnil můj život

Probouzí mě vibrace mobilu, koukám na Kryštůfka, který je stále připojený na mém prsu.

Vím, že je zle!

Má zavřené oči a jeho tělíčko je žluto fialové. Chci se probudit ještě jednou, znovu, a vidět vedle sebe svoje krásné miminko, jak se na mě kouká svýma zkoumavýma očima.

Volám záchranku.

Podle instrukcí paní v telefonu začínám svého chlapečka resuscitovat. Dávám mu umělé dýchání, masíruju srdíčko až mu vytéká z nosu mlíčko. Za nekonečných sedm minut paní v telefonu hlásí, že se jednotka blíží, a že jim mám otevřít. Vrazím klíče dělníkovi, který dělá podlahu ve vedlejším pokoji a jdu pokračovat s resuscitací. To už se do ložnice řítí skupina záchranářů, kteří se hned na Kryštůfka vrhnou a začínají ho oživovat.

Stojím mezi dveřmi a až teď si plně uvědomím, co se vlastně děje. Modlím se k Bohu. Modlím se, aby mého chlapečka zachránil.

Osm záchranářů stojí v kruhu kolem mého maličkého chlapečka, který leží na zemi na koberci, s hlavičkou na fleku, který tam udělala kdysi S. Jeho bezvládné tělíčko je tak maličké oproti těm všem lidem, kteří teď bojují o jeho život.

Za okny vidím přijíždět naše černé auto a i přes závěsy vidím nechápající O. pohled. Vchází do ložnice a padám mu do náručí.

Na ulici stojí čtyři sanitní vozy a našeho Kryštůfka odnáší do jedné z nich, dostáváme instrukce, že za nimi máme hned vyrazit do Motola. Je mi smutno z toho, že nemůžu být s ním.

Okamžitě startujeme auto, jedeme do nemocnice za naším chlapečkem. Před vstupem do nemocnice vidíme posádku sanitky sedět na obrubníku, všichni mají nepřítomné pohledy. Nikdo se mezi sebou nebaví, atmosféra je děsivá. Pospícháme na ARO, kam Kryštůfka odvezli.

Po nějaké chvíli přichází vedoucí lékař dětského ARO a sděluje nám, že je na tom náš chlapeček velmi špatně. Prý se ho nepodařilo nahodit ani záchranářům v sanitce a povedlo se jim to až v Motole. Nikdo neví, jak dlouho byl bez kyslíku. Teď leží na oddělení v postýlce a doktoři bojují o jeho život. Máme čekat.

Přijíždí O. rodiče, aby vzali S. domů, aby s námi v nemocnici nebyla. Jsem ráda, že je ještě malá a celá tahle situace jí nedochází. Prohlíží si obrázky na stěnách a je tak bezstarostná.

Ze dveří oddělení vystupuje vedoucí zásahu. Má slzy v očích a říká nám, že je mu to strašně líto. Takové případy se nedějí každý den a on sám, že má doma syna Kryštofa. Máme se držet.

Za hodinu vychází znovu doktor. Chce po nás vědět Kryštůfkovu diagnozu. V mobilu mám vyfocenou propouštěcí zprávu z porodnice, ve zkratce mu řekneme vše důležité a posílám mu zprávu na mail.

Sedíme na chodbě, minuty se vlečou, a já si přijdu jako postava z nějakého filmu, která čeká dlouhé hodiny na verdikt doktora. Takových scén jsem v televizi viděla tolik. Nikdy by mě ale nenapadlo, že jednou takhle budu sedět já a čekat na každé otevření dveří s nadějí v srdci.

Po další hodině přichází doktor, aby nám dal Kryštůfkovo oblečení. Stav je stále velmi vážný.

Přijíždějí moji rodiče s babičkou a bráchou. Moc jsem potřebovala, aby byli se mnou.

Kolem deváté přichází doktor naposledy, že stav se nezlepšil a nemáme si dělat naděje, že by se zlepšil. Dnes nás k němu už nepustí, ale zítra můžeme přijet. Píše si naše telefonní čísla, s tím, že zavolá, kdyby se stav zhoršil.

Odjíždíme domů. Na komodě leží otevřená ampule s adrenalinem a maska, kterou měl Kryštůfek, když ho oživovali. Děsivé memento tragedie, která se dnes u nás přihodila.

Spíme všichni v obýváku, přitulení k sobě. Neumím si představit, že bych si znovu lehla do naší postele v ložnici. Nemůžu spát a každou chvíli kontroluji mobil a jsem šťastná, že nikdo nevolá. To by mohlo být dobré znamení...

Porod a co bylo dál

V prvních květnových dnech se průtoky pupečníkem znovu zhoršují a doktor se rozhoduje, že mě večer přijmou a porod bude do 48 hodin.

Jsem nervózní, na druhou stranu se na ty naše miminka už těším. Vím, že porod bude jen začátek a že máme před sebou ještě velmi náročnou cestu.

Dostávám úplně poslední dávku kortikoidů, usínám na pokoji oddělení rizikového těhotenství.

Ráno kolem osmé vstupuje do pokoje vedoucí lékař rizikového oddělení se slovy

,,Paní V. tak dnes jdeme na to. Porod bude mezi 10 - 11."

Všechny ženské na pokoji jsou rázem vzhůru a začíná zde pravá mela. Střídají se u mě sestry a doktoři, aby se dokončilo předoperační vyšetření.

Já volám domů, aby O. stačil odvézt malou k našim a mohl být se mnou u porodu. Čas běží, 10 hodina se nezadržitelně blíží a O. stále nikde. Doufám, že to stihne. Těsně před desátou pro mě přijíždí sanitář a odváží mě na sál. Ptám se po manželovi. Projíždíme halou u operačních sálů, kde mi řeknou, že O. právě dorazil a už se převléká. Pořádně si oddychnu, že na to nebudu sama.

Operace probíhá bez problému a kluci jsou na světe minutu po sobě 10:11 a 10:12. Jakmile je vyndají a ukáží nám je, tak ihned putují v rukách neonatologů do inkubátorů. Jejich pláč je to nejkrásnější, co si dokážu představit, vím že jsou oba kluci naživu a vím, že v Podolí jsou v té nejlepší péči. Oba s O. máme dojetím slzy v očích.

Rozdíl mezi miminky byl opravdu znatelný, ten maličký měří jen o 3 cm méně, ale jeho váha je téměř poloviční.

Po porodu mě odvážejí na JIP, děti budou na resuscitačním oddělení, kde je tatínek může odpoledne navštívit. Posílá mi fotky a ve mně se bije štěstí s obrovským strachem.

Druhý den po porodu jsem na tom lépe, mohu jít kluky na RES navštívit. Nesu jim tam odstříkané mléko, naštěstí se mi spustila laktace.

Při pohledu na maličkého Š. v inkubátoru se rozbrečím. Je tak neuvěřitelně maličký a já o něj mám tak obrovský strach. Sestřička mě sprdne, že nemám brečet, že to děti vnímají a já se snažím se držet. Mohu si na oba dva sáhnout, položit na ně ruce v inkubátoru a moc je nerušit. Je to strašně silný zážitek. Moji dva milovaní kulíšci.

Třetí den už můžeme klokánkovat Kryštůfka. To znamená, že si ho jen v plence přiložím na holé tělo a alespoň hodinu se takto spolu mazlíme. Pro nedonošené děti je klokánkování hrozně důležité.

Propouštějí mě z porodnice a začíná kolotoč odsávání mléka, dojíždění do Podolí, klokánkování kluků a shánění hlídání pro S., která tam s námi nemůže. Je to náročné jak psychicky, tak fyzicky a vždy když jedu autem a vidím z dálky budovu porodnice, říkám si, že kluci by měli být se mnou doma, ne s doktory a sestřičkami.

Z tohoto kolotoče se stává rutina, s oběma kluky prožíváme každé vítězství, které si pro nás připravují. Během pár dní přesouvají Kryštůfka na Intermediární oddělení, je moc šikovný dýchá sám. Jsme s manželem oba nadšení, že se klukům vyhýbají veškeré problémy a že to vypadá, že přes tak časný porod jsou oba v pořádku.

Podmínka propuštění nedonošených dětí v Podolí je ukončený 36 tt, váha přes 2000 g a samostatné přijímání mléka. Po měsíci a kousek, kdy už Kryštůfkova váha atakuje zmíněnou hranici nastupuji na tzv. Rooming, na kterém už je Kryštůfek se mnou, učím se, jak zacházet s nedonošeným miminkem, užívám si čas, kdy ho mám neomezeně u sebe , jezdíme spolu navštěvovat Š., který je na stejném patře. 

Vždy když to jde, dávám kluky ke Š. do postýlky, aby si vynahradili čas, který museli být v porodnici od sebe. Je to neuvěřitelně dojemné. Jsou k sobě přitisknuti hlavičkami, vždy se zklidní a je vidět, že i přes nedostatek místa si ty chvíle hrozně užívají. Je zřetelné, jak spolu komunikují, jsou to jednovaječná dvojčata, která mají vlastní svět. 

Nastává den našeho propuštění a nemůžu se dočkat, až budeme mít Kryštůfka doma. Nejraději bych už měla doma oba, ale Š. stále nedosáhl 2 kg váhy a ještě sám nepije. Dle doktora ho propustí tak do 3 týdnů. Vydrželi jsme už tak dlouho, tři týdny zvládneme v pohodě a pak už budeme všichni pohromadě. 

Všechna Kryštůfkova vyšetření jsou v pořádku, propouštěcí zpráva má 5 stran, jsme objednaní na kontrolu ke spoustě doktorů, ale jedeme domů!

V den, kdy kluci slaví měsíc, umřela O. babička. V den, kdy Kryštůfka propouští, má babička pohřeb. Po pohřbu si nás O. odváží domů a naše první procházka vede na hřbitov, rozloučit se s ní. 

V týdnu přijíždí moje babička, aby mi s dětmi pomohla a hlídala S., když jezdím za Š. do Podolí.  Krmí ho z lahvičky, mazlí se s ním a užívá si péči o něj. Jsem dojatá. 

Na víkend jede babička k našim a O. jede se S. na chalupu, abych si trochu odpočinula. 

V neděli jedeme do Podolí dopoledne, abychom odpoledne mohli být doma my 4 spolu, až se rodina vrátí z chalupy. 

Mazlím se s Kryštůfkem. Brečí. Bolí ho bříško. Musím mu koupit kapičky na koliku, kluci tím prý trpí. Fotím si ho, jak spí, posílám O. fotku. V televizi běží film Božský Bruse. Film dokoukáme. Budou tři hodiny, Kryštůfek bude mít čas jídla. Pláče. 

Beru si ho k sobě do postele, abych ho nakojila. 

Kolem půl čtvrté mě budí vibrace zprávy od O. že už jsou na cestě. Já se probouzím.

Probouzím se do momentu, který navždycky změní můj život...

Moje druhé těhotenství

Po druhých narozeninách naší S. jsme se rozhodli, že je načase rozšířit naši cestovatelskou rodinku. 

Z dovolené na Srí Lance si dovážíme "dáreček", který nám potvrzují dvě čárky na těhotenském testu. Radostnou novinu sdělujeme oběma rodinám u vánočního stromku a všichni s námi sdílí svou radost.

Druhý den po Novém roce jsem objednaná na screening na konci prvního trimestru, na kterém se zjišťují případné genetické vady. 

Doktorka mi jezdí po břiše ultrazvukem a když zjistí, že jsou v břiše miminka dvě, jsme obě docela v šoku. Vypadá to na jednovaječná dvojčata se společnou placentou. (Což je nejrizikovější varianta - jak později zjišťuji.)

Plná emocí volám tuto zprávu O. 

Těhotenství probíhá bez komplikací, pomalu se nám daří vstřebat naši dvojnásobnou radost.

Na velkém vyšetření ve 20.týdnu se doktorovi nezdají rozdílné míry dvojčátek a objednává nás proto znovu za tři týdny na přeměření.

Po třech týdnech zjišťuje, že stav je horší než se zdálo a jedno miminko se ve vývoji výrazně opožďuje. Dostávám žádanku na velký ultrazvuk do porodnice, aby tam zjistili co a jak. Termín vyšetření mám za týden.

Snažím se být v klidu, ale moc dobře se mi ten týden nespí. Jedu se S. na Vinohrady, kde se po dvou hodinách čekání dostáváme konečně na řadu. Vyšetření mi dělá vedoucí porodnického oddělení, vážně kouká na monitor a jeho verdikt je pro mě zdrcující. Rozdíl ve velikosti miminek je ještě větší, než zjistil ošetřující gynekolog a pro malé miminko to nevypadá vůbec dobře. Mám se hned druhý den objednat do Podolí, kde se specializují na takové případy a mají zkušenosti s dětmi s porodní váhou nižší než 2 kg. 

Následující den jdeme společně s O. do Podolí na ultrazvuk, dostáváme se k jednomu z nejlepších doktorů, který naše dvojčátka pečlivě prohlídne. Vyšetření trvá opravdu dlouho a výsledkem je diagnoza - Fetální růstová restrikce plodů. Rozdíl mezi miminky je 42 %. Vše nám dopodrobna vysvětluje. Menší miminko je špatně napojeno na společnou placentu a není tak dobře vyživováno. Sděluje nám, jaké možnosti řešení se naskýtají. 

Když zůstanou v břiše oba dva plody, hrozí velmi časný porod a vyhlídky pro miminka nejsou vůbec dobré. Na operace v děloze, které by zachránily obě miminka a v Podolí se na ně specializují je už bohužel pozdě, protože jsem ve 24. týdnu. Pak je tu varianta, že se menší miminko operativně odpojí od placenty, aby dalo šanci na život většímu sourozenci. Ještě jednou možností je to nechat na přírodě s tím, že není jisté, jak to dopadne.

Máme si vše dobře rozmyslet. 

Sedíme v čekárně a oba jsme z této zprávy úplně zdrceni...

Druhý den, v sobotu, nastupuji na oddělení rizikového těhotenství a jedu sem jako pro smrt. Dostávám kortikoidové injekce na dozrání plic miminek, sestry monitorem kontrolují jejich srdeční aktivitu a vše vypadá v pohodě. 

V pondělí nás čeká velký ultrazvuk a lékařské konzilium, na kterém se sejdou doktoři a řeknou co a jak. Kortikoidová terapie zabrala a nastartovala menší miminko a průtoky placentou vypadají dobře. Zákrok se tedy neuskuteční a já děkuji Bohu, že dal šanci na život oběma našim miminkům. Doktoři nám ale sdělují, že porod se uskuteční v horizontu 2-6 týdnů.

Nastává náročná doba, kdy obden jezdím na kontroly stavu plodové vody a průtoků pupečníkem. Čekání na vyšetření jsou vždy nekonečné, jednou tam strávím čekáním i 4 hodiny a dost mě to vyčerpává, zvlášť když musím shánět hlídání pro S. nebo ji beru na vyšetření s sebou.

Takto se držíme 4 týdny, po kterých jsem na svoje narozeniny znovu hospitalizovaná. Dostávám druhou dávku kortikoidů. Výsledek této terapie je stejný a my pokračujeme dále. Vím však, že tentokrát už to nebude trvat tak dlouho a že se porod blíží. 

Dostali jsme se do ukončeného 30. týdne, kdy mi lékaři sdělují, že průtoky se znovu zhoršily a v následujících dnech porodím. Meta dokončeného 30. týdne je pokořena a vyhlídky pro miminka jsou lepší než jsme na začátku očekávali.